Vrakfest Vsetín 2026 a sobota 27. června 2026 se do paměti moravských fanoušků motorsportu, a Vrakfestu zvláště, zapsala tučným písmem. Vsetínský stadion Na Ohradě zažil událost, která byla jedinečná ve všech směrech. Konal se zde v pořadí již třetí Vrakfest, ale pro Vsetín to byla absolutní premiéra – a zároveň bohužel i derniéra. Legendární areál totiž brzy kompletní přestavba na moderní víceúčelové sportoviště. Sportoviště, které v budoucnu poskytne zázemí fotbalistům, atletům a požárnímu sportu. Možnost zdokumentovat tuto historicky poslední akční událost na staré Ohradě z těsné blízkosti trati byla příležitost, která se prostě neodmítá.
Vrakfest Vsetín 2026: První a poslední Vrakfest ve Vsetíně
Atmosféra na stadionu je od prvních minut elektrizující. Organizátoři se s tím nespokojili a nasadili laťku proříznutého výfuku opravdu vysoko. Starty jednotlivých rozjížděk probíhaly masově, kdy na trať vyráželo až deset aut najednou. Představte si ten moment, kdy se deset dobitých strojů naráz opře do plynu. Řev motorů, spálené gumy a tráva, prach a hned v první zatáčce nekompromisní souboj tělo na tělo, kde nebylo metru nazbyt. Pro diváky to byla neskutečná podívaná a pro fotografa okamžitá záplava adrenalinu.
Trať ve tvaru „B“ přinesla mnoho adrenalinových situací i rychlostních zážitků. Hned první zatáčka po startu přinesla hodně situací tělo na tělo, kde se lámalo pořadí. Zvláště po tom, co se v této zatáčce vyjela obří díra a pneumatiky závodních vrakfestových speciálu dostávaly zabrat na maximum. Po průjezdu touto náročnou pasáží se trať rozvinula do dlouhé rovinky, kde jezdci dávali motorům co proto a o dramatické předjížděcí manévry ve vysoké rychlosti nebyla nouze. Některé vozy proto skončily v hodinách nebo na okraji trati.
Z rovinky se pak vozy vrhalo do ostré cílové zatáčky, z níž se trať okamžitě stáčela do technické šikany. Šikany poskládané ze sudů a balíků slámy. Právě tady museli řidiči ukázat přesnou mušku a cit pro auto, protože jakákoliv chyba znamenala buď kontakt s překážkou, nebo ztrátu drahocenných sekund. Odtud už auta znovu akcelerovala přímo do první velké zatáčky a celý tenhle zběsilý kolotoč se opakoval na několik nemilosrdných kol.
První a poslední
Je to obrovská škoda, že se příběh Vrakfestu na vsetínské Ohradě uzavírá hned po svém prvním ročníku. Místo mělo neskutečného ducha a trať tvarovaná do „béčka“ nabízela skvělou show jak pro diváky na valech stadionu, tak neopakovatelné úhly pro nás s foťákem na krku. I když stadion brzy ustoupí novému sportovnímu areálu a motory tu vystřídají fotbalové kopačky a atletické tretry, tahle divoká, prachem a benzínem nasáklá derniéra zanechala v paměti všech přítomných neuvěřitelnou stopu.
Tropické peklo, vodní děla a 10 kilometrů v nohách
Počasí mi dalo zabrat stejně jako jezdcům i jejich technice. Celý den panovalo tropické slunečné počasí, které jen občas milosrdně zastřel drobný mrak. Slunce pražilo s takovou intenzitou, že trať stadionu vysychala doslova před očima. Aby se areál neproměnil v neprostupnou prachovou bouři, museli pořadatelé trať neustále kropit gejzíry vody. V tom horku se ale kropení brzy rozšířilo i mimo trať a chladivá sprcha přišla vhod fandícím divákům.
Pohyb po celém areálu stadionu byl náročný. Byť trať byla rovná a široká, nicméně pokud chcete mít fotoreportáž pestrou a nepořizovat desítky snímků z jednoho místa, musíte neustále měnit úhly. Na konci dne mi hodinky neúprosně ukázaly přes 10 poctivě nachozených kilometrů.
Vrakfest Vsetín 2026: S jakou technikou jsem fotil a jak se bojovalo se světlem?
V těchto podmínkách jsem si znovu nemohl vynachválit svůj osvědčený taktický systém nošení výbavy. Batoh zůstal ležet v bezpečí auta a já vyrazil na trať s taktickým rigem doplněným o můj oblíbený stehenní panel. Všechna náhradní skla, baterie i paměťové karty mám okamžitě k dispozici na těle bez nutnosti pokládat cokoliv do bahna nebo prachu, a záda mohla v tom úmorném horku volně dýchat.
Zatímco vrakfestová auta na trati dostávala zabrat mechanicky, má fotografická výbava čelila extrémnímu prachu a i létajícímu blátu od protáčejících se kol. Hlavní pracovní nástroj představovalo tělo Canon EOS R7. Jeho pokročilé automatické ostření s detekcí vozidel a bleskurychlé sekvenční snímání jsou pro motorsport neocenitelným pomocníkem. Když se na vás řítí deset aut v chumli, nemáte čas přemýšlet – musíte se spolehnout, že foťák uzamkne ostření přesně na přední masku vedoucího stroje.
Můj osvdědčený CANON R7+RF gear
Na těle CANON EOS R7 jsem neustále střídal dvě skla podle toho, kde jsem se zrovna nacházel:
- Teleobjektiv Canon RF 100-400mm f/5.6-8 IS USM: Můj hlavní nástroj pro přiblížení dramatu. Díky velkému ohnisku jsem mohl z bezpečné vzdálenosti zachytit detaily napjatých bitev jezdců, odletující kusy nárazníků nebo emoce mechaniků v depu.
- Canon RF-S 18-150mm f/3.5-6.3 IS STM: Můj všeuniverzální širší objektiv, který přišel ke slovu při hromadných startech celého Xčlenného pole, širokých záběrech v zatáčkách stadionu Na Ohradě a při fotoreportu přímo z depa.
Fotograficky největší výzvou bylo zvládnutí ostrého letního slunce. Tvrdé světlo vytvářelo hluboké, nekompromisní stíny pod kapotami a v interiérech aut, zatímco světlé lakované plechy měly tendenci se připalovat. Neustále hlídám korekci expozice a pracuji i s manuálním nastavením ISO, abych udržel dostatečně rychlé časy závěrky (často 1/1000s a rychlejší) pro dokonale zmrazené kapky stříkající vody z kropení a odletující hlínu od kol. Dynamický rozsah snímače dostal zabrat, ale díky focení do RAWu se v následném postprocesu v Lightroomu dalo ze stínů vytáhnout neskutečné množství detailů.
Chcete vidět jak to vypadalo na prvním a posledním Vrakfestu ve Vsetíně:
První ALBUM na Zoneramě: ALBUM 1 – VRAKFEST VSETÍN
Druhé ALBUM na Zoneramě: ALBUM 2 – VRAKFEST VSETÍN
Loučení, jak se patří
Vsetínský Vrakfest ukázal, že i auto na pokraji životnosti dokáže doručit prvotřídní zábavu a sportovního ducha. Závěrečné demoliční derby, kde se auta drtila až do úplného zastavení posledního funkčního motoru, bylo dokonalým vyvrcholením celého dne.
Stadion Na Ohradě dostal tu nejdivočejší a nejhlasitější rozlučku, jakou si mohutné betonové konstrukce mohly přát. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, zničit jedny boty od prachu a přivézt na památku galerii plnou vzpomínek na místo, které brzy ustoupí nové generaci sportovců.
Tak držte přízeň a zdar, SynekOstravski.cz
